Jak jsme slíbili v aktuálním čísle, zde vám přinášíme úplně CELÝ rozhovor s amatérskou fotografkou Annou Rádlovou a s autorkou nové psí knížky Petrou Baďurovou o focení, virtuálním přátelství a psích očích.

V posledním čísle (11-12/2019) našeho časopisu se zcela náhodně setkaly velké kamarádky Anna Rádlová s fotografiemi svých psů a Petra Baďurová se svou knížkou o psu s neodolatelným pohledem Egon: Děsná psina. Tři věci mají společné – fotografování, německé ovčáky a psí oči. Tak jsem je hned vyzpovídala.

Aničko, zúčastnila jste se loni naší soutěže „Hledáme fotografa“ a díky skvělým fotkám jste postoupila do užšího výběru. Kdy jste začala s focením?

Anna: Jé, to už je tak dávno! Přičichla jsem k tomu už někdy na základce, kdy mi babička koupila můj první fotoaparát. Fotila jsem naprosto všechno. Ale nejvíc mě to táhlo ke zvířatům. Vyrážela jsem denně do přírody, do zoo, do zverimexu, na výstavy koní, králíků, ptactva. A toužila, že si jednou pořídím vlastní fotomodel – německého ovčáka. Je to moje srdeční záležitost.

Už psa máte? A stojí vám někdy modelem?

Anna: Čas běžel a jednoho krásného dne stál uprostřed našeho obýváku malý chlupatý uzlíček. Vytoužený, ale neplánovaný. Já byla šťastná a pejsek vykulený. Německý ovčák! Můj dočista vlastní první pes. Argo. Koukal na mě, ani se nehnul, a tak jsem zmáčkla spoušť. Zavrtěl ocasem. Uběhlo pár krátkých štěněcích týdnů, kdy pejsek spíš spí, než bdí, a já začala docházet na cvičák a spoušť cvakala o sto péro. Fotila jsem i ostatní čtyřnohé kamarády, ale i všechny psy, kteří nás míjeli někde na ulici. Příležitosti se kupily. Nenechala jsem si ujít žádnou psí akci. A z Arga je dodnes můj trpělivý fotomodel. Tedy už fotodůchodce. Tváří se u toho odjakživa, jako by ho to vysloveně bavilo. Pravý profesionál. Aby mu nebylo smutno, když jsem v práci, pořídila jsem mu časem parťáka. Opět ovčáka. Sagara. Je to velký komik a při focení je pro každou srandu. Někdy mám díky jeho vylomeninám ale pocit, že jsem tyranka zvířat. Je celočerný, takže se nefotí tak snadno, ale díky jeho temperamentu již nějaký ten pátek piluji hlavně focení psů v pohybu. To přímo miluji.

Petra: Moji psi byli nucenými modelkami skoro půl století. Vždy smečce vévodil německý ovčák. Teď nějaký pátek psy ale nemáme. Tak to odnáší chlupatci známých nebo někde na cvičáku. Či chudáci kolemjdoucí. Focení v pohybu miluju taky, ale kapku jinak, dost s tím totiž bojuji a nadávám na výrobce fotoaparátů, že za to můžou oni.

Může být pes fotogenický? A může být pes odpůrcem focení?

Anna: No jémine! Je to naprosto stejné, jako u lidí. Nasadíš objektiv a některý pes je jak vyměněný. Vysloveně pózuje. A na fotce je ještě mnohem hezčí než ve skutečnosti.

Petra: Některý pes se na tebe ani nepodívá a tváří se tak otráveně, že foťák letí radši zpátky do futrálu. Anebo se rozplýváš nad tím, jak je pes krásný a pak koukáš na snímky, jako by to nebyl ani on. Fotit můžeš psa každýho, ale né každý umí stát modelem. Jako lidi.

Co nemáte při focení rády? Z čeho máte radost?

Anna: Naštvu se, když se mi vybije baterka. Takže nosím u sebe rovnou tři, i když jdu jen za roh. Radost mám vždy, když moje fotka vyhraje v nějaké fotosoutěži.  Prima pocit je, že trávím stále více času v terénu než u počítače. Grafické úpravy nejsou moje parketa. Na to mám poradkyni.

Petra: Poradkyně, která fotí, krom portrétů, automatem, pak u bedny tráví půl života. Většinou se při focení válím po zemi a taky se stále víc hůř zvedám, tak mě otráví, když leje. O to víc se doma zahřeju.

Odkud se vůbec znáte? A jaký máte fotoaparát a proč?

Anna: Petru jsem poznala na jednom psím portále, kde lidé mohou vytvořit svým čtyřnohým kamarádům jakési webovky na webu a prezentují tam své pejsky. Líbily se mi její názory a často jsem se na ni, jako na zkušenou pejskařku, obracela pro radu. Nikdy mne neodmítla a vždycky to bylo přesně tak, jak řekla. Navíc jsem hltala její vtipné fotky a pod nimi i trefné popisky slovy psa, z jehož pohledu jsem byla paf. Zase moje oblíbené plemeno. Její poslední ovčák mne svým pohledem zcela uchvátil. Egon Ort Bohemia. Už jako štěně měl takový zvláštní nezapomenutelný výraz, který neztratil ani jako děda. A to je dost neobvyklé. Po určitě době mým potřebám přestával stačit kompakt a já začala přemýšlet o pořízení zrcadlovky. Petra s ní začala zrovna fotit, a tak jsem ji požádala, aby mi pomohla s výběrem. Dodnes si pamatuji, co mi tenkrát řekla: „Zrcadlovka a digitální fotografie je o konečné úpravě obrázku. Snaž se co nejvíce si užívat v terénu a co nejméně sedět doma u kompjůtru. Já to mám opačně, a tak ze mne už žádný pořádný fotograf nebude! Z tebe ale jo. I bez FAMU. Dneska fotí kdekdo a tak, aby tvoje fotky k něčemu byly, si zalep leukoplastí čudlík automat! A trénuj. Nevynechej jedinej den! A za čas se budeš divit. A nejen ty! Máš totiž jednu výhodu – máš pro to cit! “

Petra: Já si pořídila Nikon. Jednoduše proto, že byla celá sada v akci. Anička o něm uvažovala taky, ale nakonec zvolila Canon. Seženou se k němu levněji objektivy a ty si ona stále přikupuje. Pořídila si náklaďák knih a e-booků o focení, začala poznávat kouzlo manuálního režimu a propadla tak svému fotografickému koníčku nadobro. Když vidím její fotky, tak doslova slintám.

Co nejraději fotíte? Máte nějaký foto sen?

Petra: Cokoliv, co se moc nehýbe. Protože pak jsou moje fotky koukatelné. Ráda fotím staré psy, mají zvláštní výraz. A taky toho už moc nenaběhají.

Anna: Já mám nejradši, když psi umí udělat tzv. psí oči. Každý pohled je totiž nezaměnitelný, i kdyby si psi byli podobní jak vejce vejci. Ale zdaleka né každý pes se umí podívat tak, že tě to dojme, až padneš na znak. Zcela unikátní, jedinečný a naprosto neodolatelný pohled psa na fotkách jsem ale zažila jen jedinkrát. A můj sen byl teda jasný – mít čest si ten pohled sama vyfotit. Vyfotit si Egona. A tak jsem se s Petrou dohodla, naplánovala dovolenou a hurá do Prahy. Uběhlo pár týdnů a Petra mi napsala: „Nejezdi. Egon už není.“ A tak se můj sen nadobro rozplynul. Od té doby uběhlo už více, než pět let a já dosud neviděla psí oči, které by mne tak přitahovaly.

Petro, na podzim jsi vydala knížku. Co tě k tomu vedlo? A jaký je to pocit?

Petra: Když jsem se kdysi přihlásila na Facebook, přátelé mi radili, ať zřídím Egonovi vlastní profil a píšu i tam.  Připadlo mi to jako nesmysl, dělá to kdekdo. Ale nakonec jsem to zkusila. A stránka Egon – z mýho deníčku k mému překvapení vyvolala příval lajků, sdílení a žádostí na vydání knížky. Nebrala jsem to ovšem vážně. Zanedlouho pes Egon odešel za duhový most a já v návalu emocí slíbila, že knížku vydám. Ukázala jsem pak plná obav své texty plné nadsázky, sebekritiky, fonetiky, ironie i černého humoru mé sestře, která vydává úctyhodné knihy o architektuře, sama píše a je zvláště velký kritik, co ona na to. Když si přečetla pár ukázek, řekla, že se jí můj styl líbí a že by z toho fakt mohla být docela dobrá knížka. Moje nadšení ale rychle zchladila. Ať si rozhodně nepředstavuju, že se blog překlopí na papír, což jsem chtěla udělat tak, jako leckdo. A že to bude cesta dlouhá a trnitá a budeme po ní kráčet po nocích. Párkrát se začalo a vždy do toho něco přišlo. Nakonec jsme se do toho ale pustily na plné obrátky a pracovaly na tom víc než rok. A zájem lidí nejen, že neutichl, ale stoupal. Nespočetněkrát jsem s tím chtěla šlehnout, z lecčeho jsem nechtěla slevit a nechtěla jsem si dát poradit a nemohla pochopit, že editor je vážně sluha. Navíc sestra nikdy psa neměla, takže jí nedojímalo to, nad čím pejskař brečí, nerozuměla různým věcem, které jsou pro milovníky psů zcela běžné a pochopitelné.  Ale vedla mě pevnou rukou do společného cíle: změnit facebookové texty v povídky a ty v celý příběh, během kterého si čtenář bude smát a na konci brečet. Aby to nebyl kýč. Aby knížku mohly číst i starší děti, ale také lidi, kteří psy „nemusejí“. A pak jsem svoji knížku poprvé uviděla v grafické podobě, a nakonec mě sestra vzala s sebou do tiskárny, potvrdily jsme podpisem náhled a tiskařský stroj se dal do pohybu. A už to nešlo zastavit. Sen. Asi jako porod. Když mi teď lidé píší a volají, že se jim knížka líbí, že ji přečetli na ex a že chtějí pokračování, je to pro mě pohlazení, že to celé mělo smysl. A docela tě dostane, když ti tajně řeknou někteří chlapi jak hory, kteří by nikdy podobnu literaturu nevzali do ruky, že se taky zachechtali a nakonec i zabrečeli. To je hodně dojemný.

Aničko, četla jste už knížku také?

Anna: Já četla kdysi původní rukopis a strašně se mi to líbilo. Pak mi loni na jaře Petra zavolala, jestli bych se nechtěla stát zkušebním čtenářem knihy. A byl to šok. Vidět, jak se jako kouzlem k nepoznání všechny ty texty naprosto změnily, a přitom jsou to stále oni. Petra se loni na jaře po úspěchu na crowdfundingovém portálu Hithit rozhodla, že budou v knížce i fotografie. Na to jsem se těšila. Když jsem ji otevřela, hned jsem zvědavě listovala. A koukám, jak Alenka v říši divů! Na jedné fotce je i Sagar. Mou fotku si vybral grafik jako ilustrační. Je to pro mě velká čest! V ten den jsem pověsila foťák na hřebík, sedla ke knize a zhltla jí na ex. To se mi už dávno nestalo. Navíc ten název! Je to prostě vážně děsná psina. A navíc se Petře povedla neuvěřitelná věc – celou dobu se mlátíš smíchy a zavíráš knihu s proudem slz.

Petra: Obal knížky je z omyvatelného lamina…

Setkaly jste se někdy?

Petra: Zatím ne, sto kilometrů je někdy jako druhý konec světa. Kdo ví, jak to s tím mohamedem a horou bude. Moderní virtuální přátelství jde ruku v ruce se zaneprázdněností a leností. Snad se toho dožiju. Zatím máme mobily a v nich kameru.

Anna: A foťáky.