Pamatuji se na případ, který mě donutil napsat tenhle článek. Na paní, která mi hystericky brečela do telefonu, že má Jack Russell teriéra a ten zakousl jejího milovaného králíčka. Jak to jen proboha mohl udělat, když ona mu dává tolik lásky…?
Pokud jste se teď zasmáli nebo nevěřícně zavrtěli hlavou, jsem ráda, že chápete. Že psi byli staletí šlechtěni k nějakým účelům a že tyto jejich jejich vlohy (díkybohu) zatím přetrvávají.
Nicméně tento případ je poměrně častý – člověk by až nevěřil, kolik majitelů středoasiatů je úplně zoufalých ze psa, který se samostatně rozhoduje a hlídá. Či kolik majitelů borderek marně přemýšlí, jak to zvíře odnaučit pást, protože je to obtěžuje.
1. GAUČÁK, NEBO AKČŇÁK?
A teď si spousta pejskařů i kynologů naštvaně povzdechne – proč si takového psa tedy pořizují… Ale je to opravdu tak jednoduché? Celou historii společného soužití se psi přizpůsobovali našim, tj. lidským potřebám. My jsme potřebovali ovčáky, honáky, pastevce, hlídače, společníky, lovce. Ale dnes, když většina těchto konkrétních potřeb zmizela, je pro většinu lidí ideálem psa jedinec nekonfliktní, který nevyžaduje příliš pohybu, zaměstnání, práce, zábavy, zároveň je mazlivý, nebojí se a nechá si od člověka i jiných psů udělat naprosto cokoliv. Což nemusí být problém, takoví psi existují. Ale proč si lidé s podobnými požadavky kupují třeba louisanské leopardí psy, nebo sibiřské husky aj.? Kvůli krásným modrým očím?
Je naprosto nasnadě, že poté bude nešťastný majitel i pes. Vzpomínám na jihoruského ovčáka, jehož si majitelé koupili z Ukrajiny jako nádhernou, bílou, chundelatou kuličku a až do druhého roku jeho života z něj byli nadšeni. A nechápali, proč je všichni otravovali s řečmi, že kupovat si pastevce s predispozicí k ochraně majetku, nota bene ze země původu, není zrovna dobrý nápad. Poté museli začít venčit ve tři ráno – poněvadž si psík usmyslel, že se po něm nejspíše chce, aby hlídal celé sídliště…
2. JAK SI SPRÁVNĚ VYBRAT
Když člověk vybírá psa, většinou se podívá do atlasu plemen. A u každého psa se dozví, že je milý, hravý, přátelský, a musí se vychovat, ale pak nebude mít problém s ničím. V lepším případě tento zevrubný popis píše člověk, co jedince daného plemene viděl aspoň jednou naživo, ale nebývá to pravidlem. No dobře, u komplikovanějšího plemene ještě bývá dopsáno „nedůvěřivý k cizím“, „loajální ke své rodině“ a „nutná důsledná výchova“.
Pomineme-li fakt, že těch pár slov nemůže zdaleka vystihnout celý charakter plemene, jsou natolik vágní, že člověku stejně nic neřeknou.
Osobně preferuji při výběru plemen dva body: prostudování historického vývoje plemene a osobní setkání s více jedinci (například na výstavě, svodu či akci pro konkrétní rasu).
Prostudování historických pramenů vám pomůže pochopit základní povahové rysy plemene – jakým způsobem se chov ubíral a jak se modifikovalo chování vzhledem k účelu.
Setkání a rozhovory s chovateli vám poskytnou osobní zkušenosti, zorientujete se v současné situaci chovu a poznáte nové přátele, dvou- i čtyřnohé. Není vyloučeno, že si právě tak najdete rodiče svého budoucího štěněte.
3. STOVKY PLEMEN, STOVKY POVAH
I když se najdou výjimky, kdy se zvíře opravdu nechová jako typický představitel plemene, většinou se můžete spolehnout na základní rysy, jako je chuť pracovat s člověkem, schopnost vycházet se psy nebo silný lovecký pud. Samozřejmě se všechno zmíněné dá tréninkem upravit, ale proč?
Máme vyšlechtěné stovky plemen. To představuje stovky různých variací povah, vzhledu a schopností. Můžeme si vybrat ze spousty ras, a to nemluvím o tom, že je další obrovská matice o výběru konkrétního jednotlivce – máme možnost vybrat si rodiče svého štěněte dle vlastních preferencí.
Přes všechny nepřeberné možnosti se plemena stále vyvíjí. Často už nejsou potřeba ke svému původnímu účelu, k němuž byla šlechtěna. Kdo z nás potřebuje samojeda do tahu? Kolik „jacků“, které potkáváme v parku, je opravdu lovecky upotřebitelných? Vážně bychom mohli ještě barzoje pustit na lov vlků?
Nepopírám, že se svět mění. Psi se mění. A i když mi nepřísluší hodnotit, zda je to „správně“, nebo „špatně“, je to fakt.
Psi už nemohou dělat to, co dělali kdysi. Kdybychom nechali kavkazáka konat jeho práci, dost možná bychom měli na krku žalobu za ublížení na zdraví.
Chov některých plemen na to reaguje přehlížením změny povah. Takže už najdeme tažné psy, co preferují gaučing a klidně jim stačí obejít na vodítku blok domů. Už najdeme šarplanince, kteří radostně přivítají zloděje. Najdeme i beaucerony, kteří před figurantem strachy utečou…
Nesnažím se shodit konkrétní psy. Jen upozornit na novou situaci. Ráda bych napsala „na problém“, ale je to vůbec problém?
4. PSI JSOU OBRAZY S DUŠÍ
Je poměrně zjevné, že do „našeho“ nového světa se víc hodí tišší teriéři, klidné borderky, nesamostatní pastevci, nelovící chrti. Je něco špatně s měnícími se psy, nebo s námi, s lidským faktorem? Nebo to snad není ničí „vina“ a prostě to tak jen je?
Je naprosto nepochybné, že psi předběhli architekturu. Žili s námi už v jeskyních. A my jsme, už tehdy, první „chovatelskou“ prací měnili celý jejich druh ku svému prospěchu. Když se dnes dívám z čivavy přes australského ovčáka po skotského jeleního psa, neubráním se obdivu. Tolik krásy! Tolik práce! Psy považuji za mistrovská díla. Za obrazy. Za sochy. S duší. Vidím v nich umění chovu napříč generacemi, napříč dějinami. Jsou živoucí připomínkou historie.
Možná jednoho z dávných předků papillona, jehož pravidelně potkávám v Lužánkách, měla před staletími Marie Antoinetta, kterou prý doprovázel i na popraviště! Když vidím husky, vzpomenu si na Balta, který dokázal dovést spřežení do Nome, dovézt tam vakcíny proti záškrtu a zabránit šíření epidemie. Na lekce mi často chodí majitelé akita-inu či shiba-inu. Ještě dřív, než člověk japonská národní plemena pozná, cítí z nich odhodlání, věrnost a samostatnost. Vlastnosti, které už legendárního Hachikó nutily věrně čekat na pána devět let po jeho smrti den co den na nádraží.
Každý je jedinečný. Každé plemeno má svou unikátní historii, naprosto jedinečný odkaz věnovaný nám a generacím, co přijdou po nás.
I když chápu nutnost psy do jisté míry změnit – koneckonců to byl princip šlechtění už tehdy – apeluji na srdce a rozum chovatelů i nových majitelů. Máme v rukou dar. Kulturně-historický závazek. Kdykoliv, kdy ostříháme shi-tzu nebo uchovníme agresivního retrívra, zpronevěřujeme se mu.
Můžeme si vybrat. Z jakýchkoli kombinací vzhledu, povah a charakterů. A můžeme psům dopřát alternativy k jejich původnímu využití. A pokud to uděláme, ušetříme sobě i psu mnoho starostí a trápení, které se stanou, když se představa šťastného života člověka a psa vůbec neslučuje.
O autorce:
Barbora Tomczik byla nesmírně nadaná trenérka psů, specializovala se na řešení problémového chování psů a okrajově i dalších zvířat. Svou práci považovala za průsečík kynologie, behaviorismu a psychologie. Snažila se zvýšit povědomí veřejnosti o myšlení zvířat a apelovat na náš cit a zdravý rozum.
Barbora bohužel opustila tento náš pozemský svět v červnu 2021. Povedlo se nám zachránit pár textů a byla by škoda je nezachovat pro širokou psí veřejnost… Nikdy nezapomeneme, Baru ♥
